...aneb proč se nepodělit o to co víme :-)
Další známý příběh, o kterém stojí zato přemýšlet… Včera jste potkali vaši kamarádku Janu, kterou jste dlouho neviděli, a začne to vždy podobně: „Ahoj, to je doba! Co je nového?“ Vaše kamarádka vám hned za tepla sdělí, že si konečně udělala, tolik zmiňované, FCE a že je ráda, že to má za sebou. Janě to přejete, ale…za prvé se cítíte nemožně, protože vy jste byla ve škole lepší než Jana a možná stále jste. Za druhé, se přistihnete, že se v těch různých mezinárodních zkouškách moc nevyznáte, protože Jana má FCE, Jirka od vedle TOEFL a sestřenka státnici z angličtiny…a každý tvrdí, že ta jeho zkouška je ta nejlepší.
Možná jste na tom tak jako já. Učíte se už léta anglicky (pravděpodobně už od základní nebo střední školy) a bez problémů se anglicky domluvíte. Říkáte si ale, že by stálo za to si svoje znalosti otestovat a získat o svých jazykových schopnostech osvědčení, kterým se budete moci prezentovat třeba u svého zaměstnavatele nebo na vysoké škole. Jednoduše byste chtěli „papír“ na to, že umíte dobře anglicky. V dnešní době je jazykových zkoušek jako hub po dešti a není úplně jednoduché si vybrat. Navíc kdo tomu má vůbec rozumět? Já dala přednost CAE (neboli Cambridge Advanced English Exam – úroveň C1). Není úplně nejlevnější (kolem pěti tisíc), za to má na rozdíl od TOEFLu neomezenou časovou platnost a na rozdíl od Státní zkoušky platí po celém světě.
Musím říct, že nepatřím k jedněm z těch, co by se anglicky nedomluvili. Právě naopak. A tak jsem se před rokem rozhodla zpečetit své znalosti nějakou zkouškou. Rozhodla jsem se to zkusit na FCE (First Certificate of English). Ti z vás, kdo už FCE absolvovali, tak vědí. Ale pro ty z vás, kdo se ještě rozhodujete, nebo třeba jen koketujete s touto myšlenkou, se chci podělit o svůj zážitek ze zkoušky.
Už se to blíží! Za pár týdnů vás čeká ústní část mezinárodní zkoušky D.E.L.E. a vy máte pocit, že je na čase zintenzivnit dosud zanedbávanou přípravu…protože „ústní, to přece dám vždycky!“ Už tak jste nervózní z písemné části, ale ústní vás děsí o to víc. A bohužel, nejste jeden z těch mála šťastlivců, co jezdí každý rok na jih a je v neustálém kontaktu s jazykem.
